Řešením je pasivní dům

Takový dům spotřebuje oproti tomu klasickému až o 75-90% méně energie. Je tak i konstrukčně navržen – získává teplo ze sluneční energie skrze Vaše okna, dále pak teplo ze spotřebičů, které používáte, jako je lednička, počítač, televize atd.

A to není vše, další zdrojem jste Vy sami, Vaše tělo. Jen při sezení člověk vyprodukuje tolik tepla jako žárovka 60W. Samozřejmě díky našemu pohybu v rámci budovy vyrábíme energie ještě mnohem více.

Základem je projekt

Základním pilířem pro takovýto typ domu je projekt a samotná konstrukce. Důležitý je ale i pozemek, pro který se rozhodnete – jeho orientace vůči slunci, půdorys i tvar domu. Pasivní dům by měl být celistvý, mít přímé linie, se správným rozmístěním místností a dostatečně velkými okny vybavenými izolačními trojskly. Velice důležitý je obvodový plášť, který nebude mít netěsnost ve spárách, kterým by do budoucna unikalo teplo.

Berte rovněž v úvahu výběr stavebních materiálů s přiměřenými honorami pro tepelnou izolaci. Důležitá je kompozice zdiva a tepelně-izolačních desek, aby byla zajištěna homogennost a patřičná tloušťka. Kvalitní materiály a chytrý systém větrání Váš dům neuzavřou, ale postarají se o to, aby dům dýchal. Informujte se také, zda nemají sklony ke kondenzaci vodní páry.

Buďte pečliví

Mnozí lidé si zaměří při stavbě domu jen na energetické výpočty a mohou opomenout jak důležité je vnitřní mikroklima. Ne všichni výrobci na trhu nabízejí materiály, u kterých by se předem zajímali dopadem stlačené ceny ale na úkor Vašeho komfortu bydlení!

Na závěr je nutno říci, že dobrý pasivní dům je podmíněn fungováním vzduchotěsného obalu domu. Realizační firma musí pečlivě a přesně provézt návrh domu. Pohlídejte si jakékoliv odchylky od projektu, ty pak mohou ve výsledku Vaše vysněné bydlení dokonale zkazit.

Tento typ půdy je vystaven prakticky neomezenému vzniku vlhka a chladu, během léta jsou prostory vyhřáté na vysokou teplotu a jsou neodhlučněné.Prostory jsou vystaveny vysokým teplotám a vlhku, které vážně ovlivňují životnost dřeva.

Při přestavbách a úpravách podkrovních prostor často vznikají chyby. Nejčastější z nich je pak tepelná izolace. Podle názoru mnohých je vinou zatékání netěsnou krytinou a špatně provedené pokrývačské práce.

Postupně se ale vytvořily standardní skladby, které jsou složeny z několika vrstev, zejména pojistné hydroizolace, mezi krokve vložené tepelné izolace na bázi minerální plsti a parozábrany určené pro interiér. Pro dobrý výsledek je nutné dodržení technologických postupů a projektem stanovených materiálů a také výborným provedením.
Nejčastějšími chybami, se kterými se při provedení můžete  setkat  je množství a umístění tepelné izolace, dále pak vhodnost a kombinace vybraných materiálů, to se týká hlavně parozábrany. Ta musí být vyřešena a následně udělána tak, aby vykázala dostatečný difúzní odpor pro celý obývaný prostor a to včetně napojení na ostatní konstrukce stavby.
Jednou z nejčastějších poruch je kondenzace vodní páry uvnitř konstrukce pláště střechy. Dochází pak k vlhnutí tepelné izolace a zhoršení tepelně-izolačních vlastností. Pokud dřevo po čase dosáhne 20% hmotnostní vlhkosti, nastupují plísně, houby apod.

Rovněž požadovaná dutina pod střešní krytinou může mít za následek zvýšení vlhkosti v konstrukci střechy. Dutině se přisuzuje funkčnost větrání pod spodním lícem tašek střechy. Průduch nemá z hlediska větrání žádný smysl a účel. Naopak působí kontraproduktivně – pomáhá průniku vlhkosti.

Účinné je vložení homogenní vrstvy mezi nosnou konstrukci krovu a venkovní plášť. Tím se zcela oddělí interiér od vnějšího prostředí. Toto je vlastně klíčová myšlenka principu dokonalého zateplení střechy.

Přesněji jde o novelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU o energetické náročnosti budov, která zpřesňuje dokument z roku 2002 (2002/91/EU, Energy Performance of Buildings, zkracuje se EPBD). Byla schválena 19. května 2010 a vstoupila v platnost dnem 31. května 2010. Definuje povinnosti jednotlivých států včetně, termínů plnění i sankcí. Cílem je do roku 2020 „přinutit“ členské státy Evropské unie, aby všechny budovy postavené od tohoto roku měly téměř nulovou spotřebu energie. Novela definuje také dílčí cíle: zavedení energetických standardů při rekonstrukci budov, motivaci trhu rozšířením a zveřejňováním energetických průkazů budov, zavedení pravidelných kontrol správné funkčnosti energetického vybavení budov a využití obnovitelných zdrojů v budovách.

Novela je součástí postupně stupňujícího se boje s globálním oteplováním.
Česká republika má za povinnost akceptovat tuto směrnici a může se sama rozhodnout, jak nastavit její parametry.

Přesnou definici s stanoví každý stát

Směrnice neposkytuje přesnější definici budovy s téměř nulovou spotřebou. Evropská unie bude od členských států pouze vyžadovat, aby spotřeba energie byla velmi nízká. Je ale zřejmé, že energie potřebná k provozu takové budovy měla být ve značném rozsahu pokryta z obnovitelných zdrojů, které by v optimálním případě měly být její nedílnou součástí, s tím, že konkrétní definici a číselnou úroveň stanoví každý členský stát s přihlédnutím k místním podmínkám. Budova s téměř nulovou spotřebou energie může mít například tyto parametry: spotřeba energie nejvýše na úrovni pasivního domu nebo ještě přísnější. Měrná roční potřeba tepla na vytápění by tedy měla být pro bytový dům v rozsahu 0−15 kWh/m2 podlahové plochy, pro rodinný dům 0−20 kWh/m2 podlahové plochy.“

Spotřebna energie ≠ spotřeba eneregie na vytápění

Je třeba říci, že EU ve skutečnosti požaduje téměř nulovou spotřebu veškeré energie, vůbec ne pouze nulovou spotřebu energie na vytápění. Proto pasivní dům není ani nutnou, ani postačující podmínkou pro splnění směrnice EPDB2.

V Evropě a ve světě se jako mnohem efektivnější a pro bydlení vhodnější a zdravější prosazují domy, které si veškerou energii pro svůj provoz (nikoliv jen pro vytápění) samy vyrábějí z obnovitelných zdrojů, tzn. ze solárních termických a fotovoltaických panelů, přečerpáváním ze země a vzduchu, ze dřeva a biomasy (jejím spalováním úředně nedochází k oteplování atmosféry). Často tyto domy víc energie vyrobí, než spotřebují, přebytky elektřiny dodávají do veřejné sítě. Přitom tyto domy mohou být přirozeně větrány, prosluněny, kdykoliv lze otevřít okna atd.

V České republice tento koncept rozvíjí několik firem a výrobců technických zařízení a stavebních materiálů. Domy tohoto typu jsou známé jako Aktivní domy.

Přísnost i na staré budovy

Přísné podmínky budou muset plnit i již postavené budovy. Minimální energetickou náročnost budou muset splnit všechny budovy, které projdou tzv. větší rekonstrukcí. Ta je definována směrnicí variantně tak, že jde o rekonstrukci, která se buď týká více než 25 % plochy obálky budovy, nebo investičními náklady přesahuje 25 % hodnoty nemovitosti bez hodnoty pozemku.

Novela předepisuje také zavedení systému certifikace energetické náročnosti všech veřejně vlastněných budov nad 500 m2, resp. 250 m2 podlahové plochy, které jsou přístupné veřejnosti. V průkazu energetické náročnosti bude uvedena energetická náročnost budovy a referenční hodnoty, jako jsou minimální požadavky na energetickou náročnost.Tyto údaje umožní vlastníkům nebo nájemcům budovy nebo ucelené části budovy porovnání a posouzení její energetické náročnosti. Certifikát bude platný maximálně deset let a vlastník jej bude muset předložit při prodeji či pronájmu budovy nebo její ucelené části.

Závazné postupné kroky

Evropská unie chce naplnit novelu v několika fázích. Do 30. června 2012 členské státy oznámí Evropské komisi výsledky výpočtů nákladově optimální úrovně minimálních požadavků na energetickou náročnost. Přijetí a zveřejnění právních a správních předpisů pro soulad s články 2 až 18 se plánuje na 9. červenec 2012. Od 9. ledna 2013 bude povinné používat předpisy podle článků 2, 3, 9, 11, 12, 13, (tzn. definice, metodika a průkazy energetické náročnosti budov), 17 (nezávislí odborníci), 18 (kontrolní orgán), 20 (informace) a 27 (sankce). Předpisy týkající se technické části (články 4, 5, 6, 7) a inspekce (čl. 14, 15 a 16) budou platit od 9. července 2013. Hranici minimální podlahové plochy, kde nastává povinnost zpracování a vystavení průkazů u budov vlastněných orgány veřejné moci, musí členské státy snížit z 500 m2 na 250 m2 do 9. července 2015. Nejpozději od roku 2015 se budou používat průkazy energetické náročnosti také na ucelené části budov. Do 31. prosince 2018 členské státy zajistí, aby nové budovy užívané a vlastněné orgány veřejné moci byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie. A o dva roky později budou muset všechny nové budovy mít téměř nulovou spotřebu energie.

EU to nebude mít s přechodem k téměř nulové energetické spotřebě jednoduché. Klíčem bude včasné zahájení příprav a rozložení konečného stavu na postupné kroky. Je to proto, aby změny na trhu i v kvalitě práce dodavatelů byly zahájeny co nejdříve a mohly probíhat průběžně a efektivně, bez šoků. Zatímco v uplynulých dvaceti letech se snížila energetická náročnost nových obytných budov zhruba o polovinu, následující desetiletí bude vyžadovat násobně rychlejší pokles. Do konce roku 2018 to znamená úkol velmi náročný, ale nikoliv nezvládnutelný.

Autor článku: Jiří Hejhálek

Zdroj: periodikum Stavebnictví a interiér

Stále platné jsou tradiční hodnoty žaluzií, rolet apod, jako je ochrana soukromí ovybatel domu a zastínění ostrých slunečních paprsků. A samozřejmě i funkce dekorativní. Velmi oblíbené jsou z tohoto pohledu tradiční vnitřní žaluzie, které ještě dnes zaujímají kolem 3/4 prodaného objemu stínící techniky. Stínící předměty na venkovní straně oken jsou nejúčinnější z pohledu tepelné ochrany a jejich aplikace se nyní dynamicky rozvíjejí.

Princip ochrany před slunečním sáláním

Ostré sluneční záření, jehož intenzita za jasného dne dosahuje cca 1000 W/m2, dopadá na zasklení oken, které jej z části odrazí (cca 11 % u dvojskla nebo 15 % u trojskla), zčásti pohltí (cca 25 % resp. 35 %) a zbytek propustí dovnitř (64 % resp. 50 %). U různých typů zasklení tyto údaje mírně kolísají.

Skla oken a pak také stěny a předměty v interiéru se pohlceným zářením ohřejí. Fyzikálně to znamená, že pohlcené viditelné a infračervené krátkovlnné sluneční záření s délkou vlny od 0.3 až 3 mikrometry se promění v teplo těles; tělesa pak vyzařují tzv. dlouhovlnné tepelné záření o vlnové délce 4 až 40 mikrometrů. To ale obtížně uniká ven díky izolaci stěn a oken. To často vede k přehřívání vnitřku.

Nejspolehlivější a nejlevnější ochranou před slunečním sáláním jsou venkovní rolety nebo žaluzie, které vysoce energetické sluneční záření zastaví ještě před okny. V pasivních domech jsou takřka nezbytností, ovšem přijdou vhod v každém domě.

Tradiční interiérová žaluzie tuto službu nesplní. Krátkovlnné sluneční záření celkem snadno projde zasklením a interiérová žaluzie ho z velké části pohltí, čímž se sama zahřeje; výjimkou nejsou ani teploty 40 °C i více, ostatně každý vlastník těchto žaluzií si to může ověřit sám. Z žaluzie se tím stanou radiátory, které vytápí místnost. V létě je to velmi nepříjemné.

Chladit nebo stínit?

Venkovní žaluzie jsou navrhovány většinou tak, že vhodným naklopením lamel odcloní přímé sluneční paprsky, ale vpustí dovnitř rozptýlené světlo. Energetický příkon se tím několikanásobně sníží, ale rozptýlené světlo většinou zajistí požadovanou osvětlenost. Venkovní rolety lze spustit tak, že se otevřou štěrbiny v zámkových spojích sousedních lamel; tím se zajistí v místnosti šero dostatečné pro běžnou orientaci.

Případná chladicí soustava by měla pracovat v době dlouhé vlny tropických veder, kdy ani v noci neklesne venku teplota pod 20 °C a dům se tak nedá přirozeně chladit. Neměla by odvádět teplo, které zbytečně vpouštíme okny dovnitř. A nejde o maličkosti. Západně orientovaná okna o ploše dvojskel 10 m2 a součiniteli slunečního zisku g = 0,62 vpustí za slunného letního dne dovnitř až 3,3 kWh tepla o výkonu, který ve špičce dosahuje až 6,20 kW!

A i když do chlazení chceme a můžeme investovat, problém je jinde. Chlazení se vždy podepíše na spotřebě tzv. primární energie za vytápění, ohřev vody a chod technických zařízení, do nichž se započítává i klimatizace.

Vytápějící okna

Každé izolační dvojsklo a trojsklo se zahřeje a začne vytápět místnost, pokud na něj dostatečně svítí slunce. V zimě to uvítáme, protože jde o nemalý a bezplatný topný příspěvek nad rámec očekávání.
V létě to naopak vadí, podobně jako tomu bylo v případě ohřátých interiérových žaluzií. I zde se ubráníme aplikací venkovních stínící předmětů, rolet a žaluzií, okenic.

Princip vytápějících oken je prostý. Jakmile se povrchová teplota okenního zasklení z interiérové strany vyrovná pokojové teplotě, ustane prostup tepla oknem. Pokud ji převýší, tok tepla se obrátí a okno začne vytápět.
Dokonce i když slunce ozařuje okenní plochu zešikma, např. pod úhlem 15°, což odpovídá kolmé složce dopadajícího záření 1000 × sin (15°) = 259 W/m2, tak termoizolační trojsklo začíná vytápět už při venkovní teplotě –6 °C a dvojsklo při 1 °C. Výpočtově těmito skly však stále „uniká” teplo dané součinitelem prostupu tepla sklem Ug násobeným rozdílem vnitřní a venkovní teploty, což je cca 0,7 × (20–(–6)) = 18,2 W/m2 pro běžné trojsklo a 1,1 × (20 – 1) = 20,9 W/m2 pro dvojsklo.

Venkovní stínicí předměty = ochrana oken

Rozložení teplot s extrémem na středovém skle znamená pro trojsklo vysokou zátěž v důsledku roztažností materiálů a vzniku mechanických napětí. To může vést k rychlejšímu stárnutí, předčasné ztrátě deklarovaných vlastností či přímo k poškození oken i skel.
I tento problém, vysokou tepelnou zátěž zaklení vyvolanou krátkovlnným slunečním zářením, opět řeší venkovní stínicí předměty. Ty ostatně chrání celé okno, tedy i rámy, které díky nim nejsou vystaveny trvalému působení povětrnosti.

Tepelná izolace stínicích předmětů

V zimě a za tmy, kdy nelze čerpat bezplatnou energii slunce a snižovat tak tepelné ztráty domu, by měly být stínicí předměty zataženy. Tím pak přispějí ke zvýšení tepelně izolačních vlastností zasklení.

Závěr

Venkovních okenní stínicí předměty, tedy rolety, žaluzie, okenice apod. v dnešní výstavbě významně zlepšují tepelnou izolaci okna a účinně chrání dům před přebytky slunečního záření, které může vyvolat nepříjemný růst vnitřní teploty. Zároveň zpomalují stárnutí okna, a to jak zasklení, tak i rámové konstrukce. Na okno a jeho roletu, žaluzii či okenici je třeba pohlížet jako na jeden celek, která má, oproti samotným oknům, podstatně vyšší technické a užitné vlastnosti.

Autor článku: Jiří Hejhálek

Zdroj: periodkum Stavebnictví a interiér

Počátky plastových okenních profilů sahají až do poloviny minulého století a výrobci neustále přicházejí s inovacemi a novými nápady, které zlepšují jejich technické vlastnosti i vzhled. Plastová okna jsou velmi populární především díky nenáročné údržbě, výborným tepelně a zvukově izolačním vlastnostem, snadnému ovládání a širokému spektru využití.

V dnešní době čím dál častěji diskutované otázky ekologie mají vliv také na nové trendy ve výrobě plastových okenních profilů. Ty se vyrábí z polyvinylchloridu (PVC), pro jehož ustálení používá většina výrobců stabilizátory na bázi olova. Z důvodu jeho škodlivosti se Evropská unie rozhodla jeho použití zakázat a všichni výrobci tak musí do roku 2015 olovo ze své výroby vyloučit. Někteří výrobci však již dnes používají stabilizátory na bázi ekologicky příznivého vápníku a zinku.

Kvalitní spolupráce a montáž

Při výběru a montáži oken se vždy vyplatí přímá spolupráce s výrobcem okenních systémů, který může využít přímé podpory dodavatele daného profilového systému, s nímž má možnost konzultovat jakékoliv technické požadavky.
Ani nejkvalitnější okno nepřinese očekávaný výsledek, jestliže nebude dodržen technologický postup při zabudování do stavebního otvoru. Správně provedená montáž musí respektovat české normy, jmenovitě stavební zákon a energetický zákon, které odkazují zejména na požadavky tepelně technické normy ČSN 730540-2 – Tepelná ochrana budov. Instalace okna hraje velmi důležitou roli, a přestože správná instalace představuje 80 % veškerého úspěchu, bývá často podceňována. Je-li montáž provedena profesionálně, splní nová okna přesně to, co se od nich očekává. V opačném případě mohou přinést mnoho komplikací a nepříjemností.

Obvyklým postupem montáže, který je samostatně naprosto nevhodným řešením, je přichycení okenního rámu ke stavební konstrukci a následné vyplnění spáry polyuretanovou pěnou. Spára se poté začistí, a to zpravidla maltou nebo štukem. Užíváním vnitřních prostor totiž vzniká určité množství vodní páry, kterou je třeba odvádět ven. Použitá malta a pěna mají tzv. spojitou pórovitost a vodní pára je schopna procházet pěnou a omítkou tam i zpět. Jestliže uvnitř narazí na kritickou teplotu rosného bodu, začne kondenzovat. Pěna začíná nasakovat, čímž se zhoršují tepelně izolační vlastnosti, a můžou vznikat skvrny v ostění, plísně či dojde k odpadávání omítky. Správný postup tedy vyžaduje, aby připojovací spára byla zevnitř interiéru utěsněna paronepropustně – například fólií, a zvenku uzavřená proti pronikání vody.

Jak předejít rosení oken

Za určitých klimatických podmínek se mohou skla, rámy nebo jiné díly orosit. Dochází k tomu především při kontaktu teplého vnitřního vzduchu o vysoké vlhkosti s vnitřními povrchy okenních rámů a zasklení, které mají nižší povrchovou teplotu. Relativní vlhkost v bytě je ovlivněna vegetací, vařením, mytím a v neposlední řadě také dýcháním a pocením lidí a zvířat. To probíhá vždy – na jednoho člověka připadá denně 2 až 3 l uvolněné páry dýcháním a pocením. Důležitým protiopatřením, jak lze rosení předcházet a vytvořit vyrovnané klima pro bydlení, je správné větrání. Pravidelné větrání vnitřních prostor zabraňuje vzniku nejen vysoké vlhkosti, ale následně i případnému růstu hub a plísní. To napomáhá k prodloužení životnosti nátěrů, povlaků, tapet, obložení stropů a stěn, podlahových krytin a také zařizovacích Nejlepším způsobem je krátké, ale intenzivní větrání, nejlépe průvanem při otevření všech oken (nárazové větrání). Délka větrání se liší v závislosti na vnější teplotě, zpravidla však postačí zhruba 5–10 minut. Příliš dlouhé větrání zbytečně ochlazuje vnitřní stěny a je nehospodárné. Větrání je třeba provádět 4krát až 5krát denně a během něj je vhodné vypnout vytápění. Trvale otevřená okna ve vyklopeném stavu nejsou pro účinné větrání někdy dostačující. Větrání by se mělo provádět výhradně pomocí venkovního vzduchu, protože chladný vzduch dokáže pojmout jen velmi malé množství vlhkosti, předmětů a záclon.

Po zavření oken se čerstvý vzduch zahřeje díky naakumulovanému teplu ve stěnách budovy za několik málo minut.